Hajdy do života

Jo jo, tak to je. Končí doba mladosti a už je tu čas na cestu do zodpovědnosti a prvního zaměstnání. 

Že se mé vnučce Terezce podařilo sehnat práci na první pokus vnímám jako chválu Bohu. Nástup do kuchyně, kde se vaří více než 1000 obědů v tomto vedru, (nastoupila tento týden) už je opravdický záhul. Nové prostředí, kolektiv, fofr... No holčina je z toho dá se říci pěkně vykolejená a já to prožívám s ní a jen se modlím, aby to nevzdala a našla se alespoň jedna duše, která ji v těch začátcích podrží. Pánu Bohu poručeno...

Nemohu nevzpomenout na dobu, kdy jsem procházela podobným zápasem, když jsem nastoupila do moderní fabriky, kde práce obnášela i počítačové programování, vypisování průvodky, a podobné pojmy, s nimž jsem neměla žádnou zkušenost. Dostala jsem na zaučení takovou nevrlou babu. Nic mi nebyla ochotna říci dvakrát, utrhoval se na mne a dávala na jevo, že právě ona musí zaučovat někoho tak neschopného. Byla jsem z toho tak nervní, že se mi dařil jeden kopanec za druhým, kdykoli mě ta ženská nechala bez dozoru. První týden byl strašný a já se rozhodla, že to prostě nevzdám, i když jsem den ode dne jezdila do práce čím dál více stresovaná.

Pak jeden den když ta paní odešla na sváču s kámoškami a já zůstala opět bez dozoru, přišlo mi, že opravdu přetekla ta poslední kapka. Ježíši! hele, já vím, že bych měla být pokorná, trpělivá, dobrá, vstřícná a tak dále, ale já ti teď tady říkám, že se cítím neprávem osočovaná a ta baba mi dělá spíše naschvály, než by mi vyšla trochu vstříc. Hele Ježíši, já ti zde říkám na rovinu, že další její výpad a urážku oplatím a pořádně ji to vytmavím, i kdybych s tím tady měla seknout a jet domů. Dělej si s tím co chceš. 

Baba se vrátila a já jen natěšeně čekala, zač mě zase seřve, že ji to konečně nandám a uleví se mi. 

"Nezlobte se na mě, že jsem tak zlá" povídá ta žena a mě polévá jakási sprška. "Mám nemocnou maminku, stále jezdíme po doktorech, neodpočinu si a už jsem ze všeho dočista na dně" Co jsem ji tenkrát odpověděla fakt nepamatuji, ale pocit, jak pomyslně klesám v zahanbení k Ježíšovým nohám si pamatuji dobře. Najednou jsem před sebou neměla neurvalou babu, ale člověka s jeho zraněním a těžkostmi. 

Ježíš s tím opravdu udělal co chtěl a úplně jinak, než bych si byla schopna představit. Zaučila jsem se a tahle žena spadala do kolektivu mých fajn kamarádek, které mi byly v tom zaměstnání dány. 

Holt ty začátky jsou také takovými prubířskými kameny našebo putování tímto bytím.